"Sám to přesně nevím. Na to příjdem postupně. Nejsem si jistý, jestli jsem ti ve všem dobře rozuměl. Co jsi například myslela tím, že ho to právě v poslední době bavilo, nosit pistoli? Proč právě v poslední době?"
"Když jsem se s Äkem před více než čtyřmi lety seznámila, tak to byl pořád ještě kluk," řekla klidně.
"V jakém smyslu?"
"Byl nesmělý a naivní. Když ho před třemi týdny někdo zabil, byl to dospělý mužský. Dospělým se nestal v první řadě díky práci s tebou a s Beckem, ale tady. Doma. Poprvé jsme spolu spali tam v tom pokoji, v tamté posteli. Tehdy byla pistole to poslední, co odložil."
Kollberg povytáhl obočí.
"Položil ji na noční stolek. Zůstala jsem na něho koukat. To jsem ještě ani nevěděla, že je u policie. Napadlo ně, co jsem si to proboha přivedla za cvoka."
Zadívala se na Kollberga a její pohled byl pln vážnosti.
"Nemohla bych říct, že jsme tehdy do sebe byli zrovna zamilovaní.
Hned napoprvé. Ale podruhé ano. A potom jsem ho pomalu začala chápat. Äkemu tehdy bylo pětadvacet let a mně bylo dvacet. Ale pokud byl jeden z nás dospělý nebo aspoň zralejší, tak jsem to byla já. Nosil pistoli, aby vypadal jako ostrý hoch. Byl naivní, to už jsem říkala, a dělalo mu ohromně dobře, že ležím na posteli a celá zkoprnělá koukám na chlapa v košili, který má přes rameno závěsník s pistolí. Brzy z toho vyrostl, ale zase se z toho mezitím stal zvyk. Navíc ho střelné zbraně zajímaly a...
Jsi statečný? Myslím vrozenou, opravdovou statečnost."
"Nijak zvlášť," odpověděl Kollberg.